čtvrtek 26. dubna 2018

Duše

Nedávno jsem se podrobila zkoušce svého přesvědčení.Důvodem byla diskuze na téma víra a náboženství.Je to velice ošemetné téma a velice jednoduše se může zvrtnout v dohady,hádky a v nejhorších případech i násilí.Je to hrozné,ale je to tak.Vidíme to všude kolem ve světě.
Na téma víra a náboženství jsem již jednou napsala článek.Byl sepsán po zhlédnutí jednoho skvělého filmu,pocházejícího z Indie.Jeho název je P.K. a krásně nám vysvětluje nesmyslnost tolika náboženství.

Bylo mi řečeno,že víra v Boha je vlastně nalezení klidu.Jistě,člověk potřebuje něčemu věřit.Že existují důkazy o jeho zjevení a zjevení i dalších svatých.O takových důkazech jsem nikdy nic neslyšela a žádné jsem nikdy neviděla.Ať hledám,jak hledám.Žádné nejsou.
Můj názor je takový,že to co nás stvořilo nemá žádnou podobu a žádné jméno.To všechno si vymysleli lidé v dávných dobách,aby to zkrátka měli jednodušší.Klidu člověk dosáhne i mnoha jinými způsoby.Stačí si zajít do lesa,poslechnout si příjemnou hudbu.Nemyslet na špatné věci.
Největší rána pro mě ale byla,když jsem si pro více informací přečetla Bibli.Dala jsem asi sto stran a pak se v zoufalství a beznaději zhroutila do postele a nebyla stavu ničeho.Nechci sem vypisovat své pocity.Ale ctít násilí ve jménu Boha?!A co to neustálé diktování co udělat a co nedělat?!Nebudu se více vyjadřovat.A pořád nemohu uvěřit,že se něco takového dostalo do povědomí tolika lidí.
Má víra je v lidskou duši.Ve vesmír.

A tady je můj krátký zápis z deníku.Jakési přání a výkřik do prázdna.

Mám jedno veliké přání.Je pro mně velmi důležité.Tak moc,že se jej nebojím vyslovit nahlas.Vkládám do něj totiž veškerou svou víru a sílu duše.
Mé přání.Přání zahrnující celý svět.Celé lidstvo.
Prosím,věřte své duši.
Jedině duše je tu s námi a pro nás.Duše se s námi rodí a i prožívá smrt.Je naší součástí od začátku do konce.Jen síla naší duše nás provází životem a vystavuje nás všem zkouškám.Duše je součástí našeho srdce.A bez srdce nelze žít.Pocity i správná rozhodnutí proudí ze srdce.
Srdcem cítíme,prožíváme.Žijeme.Srdce i duše jsou naším vesmírem.Vesmír je součástí nás.Neexistuje nic vyššího nad vesmír.Je to zdroj života.
Naše duše je tak obrovská.Dokáže pojmout cokoli.A zůstává s námi navždy.
Věřme jí.
Je nehmatatelná,ale přes to znamená všechno.
 
 

neděle 22. dubna 2018

O čtyřech dohodách

Měla jsem pocit že si knihu Čtyři dohody musím přečíst.Že mi na mé cestě,za lepším já,odkopne nejeden klacek,nebo šutr.Mé očekávání bylo velké.V té době jsem na ni slyšela samé chvály a pozitivní ohlasy.
Koupila jsem si ji jednoho sobotního odpoledne,za poslední peníze,v knihkupectví jednoho nákupního střediska.Udělala jsem si velkou radost.Ilustrované vydání se na mě usmívalo z regálu plného knih o seberozvoji.Byla moje.Jen jsem si ji spěšně prolistovala a zamířila k pokladně.
K přečtení jsem se dostala asi čtrnáct dní po té.A když jsem ji přečetla,mé pocity byly smíšené.Ano,v kostce jsem se dozvěděla vlastně to,co jsem už tak podvědomě měla v hlavě zakódováno.Tedy:Vážit svých slov,nebrat si nic osobně,nevytvářet si domněnky a dělat vše tak jak nejlépe dovedu.
Ale celkový obsah knihy na mě nepůsobil dobře.Autor má svůj osobitý styl vyprávění a popisování,který mi zkrátka nesedl.Něco málo jsem si ale z jeho knihy vytáhla a snažím se čtyři dohody více vědomě používat v běžném životě.
Takže za mě spíše zklamání,minimální přínos a pošlu ji dál.Třeba z ní někdo bude mít radost i po přečtení :)

Asi jsem podivná...

Děti jsou někdy opravdu podivná stvoření.Nedávno mě donutily k zamyšlení nad vlastní existencí.

To si takhle v pátek ráno nastoupím do auta.Přisedám k sestře a její malé půl roční dcerce.Malá na mě upře zrak a jako by se nemohla odtrhnout.Tak na ni zamrkám a hlásím,že mě asi hypnotizuje.
Máma se zasměje a odvětí,že spíš ještě něco takového po ránu neviděla.Směju se.
Smích mě ale trošku zamrzne v krku,když si takhle jdu druhý den na večer po ulici.Naproti mě jdou paní a malý chlapeček.Asi dva,možná tři,roky.S pozdravením je míjím.V tom okamžiku na mě chlapeček ukáže a ptá se paní,co to je?A paní odpoví,že to je přeci slečna.
Když to říkám potom mámě,chytne záchvat smíchu.Že jsem asi neidentifikovatelná.
Aby bylo jasno.Nenosím barevné vlasy,ani extravagantní oblečení.Nejsem potetovaná od hlavy až k patě a nemám piercingy po obličeji.
Nevím co to ty děti popadlo...
 
 

sobota 21. dubna 2018

Opilé švestky

Vše co budeme potřebovat je rum,sušené švestky,celé mandle (loupané),hořká čokoláda,kostičky kakaového másla.
Švestky volíme podle kvality.Ne všechny se totiž po naložení v rumu rozlepí tak,aby do nich bylo možné dát mandli.Množství záleží na Vás.Já jsem nakládala půl kila na Vánoce a na Silvestra.Na menší oslavu bude bohatě stačit 250g.
Kostičky kakaového másla jsou dobré na to,aby "změkčila" čokoládu.Po ztuhnutí není tak tvrdá.

Švestky nasypeme do uzavíratelné nádoby a polijeme rumem.Zavíčkujeme a dáme do lednice alespoň na čtyři dny.Každý den nádobou zatřepeme,aby se všechny švestky pořádně opily ;))
Takto naložené se hezky změkčí a můžeme je naplnit mandlí.
Ve vodní lázni rozpustíme čokoládu a kostičky kakaového másla.Každou švestku hezky obalíme a klademe na stříbrnou alobal.A pak do lednice.Po ztuhnutí čokolády se švestky z alobalu dají v pohodě odlepit,aniž by se poškodily,nebo na nich alobal zůstal přilepený.

Opilé švestky mají u nás doma každoročně velký úspěch.Původně jsem je chtěla dělat jen na Vánoce,ale byla jsem přemluvená abych udělala přídavek i na Silvestra.A pak i k nejbližším rodinným narozeninám :D


pátek 20. dubna 2018

Rakousko-Medvědí soutěska

Bylo to už dlouho,co jsem naposledy překročila hranice Česka.
 
Medvědí soutěska se nachází ve Štýrsku a provádí návštěvníky,pomocí lávek a žebříků,soustavou vodopádů.V tuto dobu je vše podkresleno nádherným podzimním tonem.Takže kouzlo nespočtu vodopádů je podtrženo poklidnými barvami a příjemným počasím.

Ovšem pokud nepatříte ke zdatnějším výletníkům a nepodstupujete pravidelné tůry,bude pro vás stezka pravděpodobně opravdu výživnou fyzickou zkouškou.Je totiž jednosměrná,takže ji musíte zdolat ať chcete nebo ne.A už jen cesta k ní je výbornou zatěžkávající zkouškou.
Potom Vás čeká přes 160 žebříků a lávek,sem tam nějaká kratší stezka.A stoupání po nich je často velmi prudké.Nevýhodou je tempo,které jsem musela občas nahodit,protože ne každý turista stezku bere jako zážitkovou trasu.Navštěvují ji i velmi zdatní turisté a podle všeho chtějí být na vrcholu rychle.A protože je stezka velice úzká,nejde je hned pustit před sebe.Takže na Vás buď netrpělivě zírají,jak fotíte a kocháte se výhledy,nebo na Vás nervozně brebentí (němčinou) a Vy je chtě nechtě musíte nějakým způsobem pustit před sebe,nebo pokračovat dál.To pro mě bylo celkem výrazné minus.
Jinak příroda,vodopády,pastviny a horské klima,bylo neskutečně nádherné.Hory jsou pro mě velkým lákadlem a užít si alespoň jeden den mezi obrovskými skalisky a stromy bylo nepopsatelně krásné.

Cestu zpět jsem si zvolila jednodušší.Jednak mě tlačil čas a také jsem chtěla vidět krávy :)) No jo,nikdy jsem je neviděla jinak než přes okno auta,nebo autobusu.A tady jsou skoro všude,se zvonci kolem krků a Vy je můžete pozorovat pěkně zblízka.Také tu jsou často ovce a koně.Z divokých zvířat jsem viděla pouze černou veverku.Ale to se na tak rušných místech dá čekat.Na konci cesty na mě čekalo nádherné jezero a pár obchodů,které byly ale bohužel všechny zavřené.Mohla jsem si tak alespoň vychutnat vodu a krásné horské vrcholy.A opět stádo krav :)
 

sobota 14. dubna 2018

Náboženství-všeho moc škodí

Dlouho jsem přemítala nad tímto tématem a mým pohledem na věc.Nejsem věřící.Nejsem pokřtěná a zastávám názor,že náboženství (myslím ty největší),jsou zlo.

Před nedávnem jsem viděla film,který můj pohled na náboženství ještě víc prohloubil a utvrdil.
Kolik vlastně na světě existuje Bohů?Při nejmenším stovky.
Lidé se k nim obrací s každým problémem-peníze,láska,zdraví,škola,práce,děti,ale i s úplnými banalitami.
Obětuj peníze,nebo jídlo bohovi a on vyslyší tvou prosbu.Nebo pochybní kazatelé,kněží,boží poslové a já nevím co všechno,kteří berou z lidí peníze a jakože jim pomohou ve jménu boha.

Kolikrát jsem procházela městem a zastavila mě skupinka lidí,nebo i jednotlivec a lákali mě kamsi že je tam Bůh a pomůže nám všem.Nebo se mě vyptávali na mou víru ve snaze stáhnout mě k nim do jakýchsi skupin.
Co nás,svět,už náboženství stálo?Války,rozpory,utrpení.Stavíme kostely,chrámy,mešity,obětujeme bohům svůj čas,peníze,jídlo a já nevím co všechno.Proč?Abychom se pak ptali proč nám nepomáhají,nebo proč nás neslyší?

Jak se říká,každý je svého štěstí strůjce.Nebo osud si každý řídí sám.Nepotřebujeme se obracet k bohům aby řešili naše strasti a přání.Je to jen na nás.
Jistě existuje nějaká vyšší moc,která nás stvořila.Stvořila celý vesmír.Ale ta nepotřebuje žádné kostely,ani modlitby po večeři,a už vůbec ne oběti.

Toť můj názor k náboženství.Doufám,že jsem někoho nenakrkla,ale názor máme každý jiný :)
 
 

středa 11. dubna 2018

Šumava

Splnila jsem si sen a prošla si Stezku korunami stromů.Nezapomenutelný zážitek!Cítila jsem se jako bych stoupala až k nebi.Výhledy naprosto impozantní.

Miluji pobyt v lese.Několikrát jsem se po cestě prošla mimo trasu a okusila jaké to je jít po vrstvách jehličí a mechu.
Odcházela jsem okouzlená a krásně povznešená.
Hory mě nabíjí energií a lákají mě k dalšímu objevování.Mají v sobě cosi tajuplného,co mě nutí k myšlenkám bloudění po lesích a tomu nenaplněnému pocitu svobody.
Ubytovala jsem se spolu s kamarádkami v kempu u Lipenské přehrady.Myslím že jsem zvolily dobře.Místo to bylo příjemné,po večerech hrála živá hudba,i ohňostroj jsme viděli ♥


pondělí 9. dubna 2018

Malé radosti

Už podruhé se mi stala taková malá a milá věc.To si tak stojím na zastávce,užívám si hudbu v uších a čekám na autobus.
Když přijíždí,šátrám po jízdence v kapse a řadím se do fronty.A když už autobus stojí na místě a řidič otevírá dveře,všimnu si krasopisného nápisu,bílou fixou,na skle dveří.
Poprvé to bylo "Dnes ti to sluší :)" a včera "Dnes máš šťastný den".
Pokaždé se mi rozlil úsměv a hned jsem se cítila veseleji.No kdo by nechtěl takové vzkazy při cestě do práce?
Zajímalo by mě,kolik lidí si jich všimlo a přečetlo.A kolika zlepšili náladu,nebo dokonce celý den.
A taky bych i ráda viděla osobu,která vzkazy píše.Jsou opravdu krasopisné a chvíli mi trvá,než je rozluštím.Ale opravdu mají ten správný efekt.
Jinak si užívám vůně probouzející se přírody,sluneční svit a knihy.
Je mi fajn,zvykám si na novou práci a plánuji výlet.Nemohu být bez poznávání nových míst.
 
 

neděle 8. dubna 2018

V hlubinách

Miluji zpěv velryb.I když mám hrůzu z hluboké temné vody,ony mě dokáží dokonale odbourat od okolního světa a nechat se ponořit do hlubin oceánu.
Přemýšlela jsem nad tím,proč mám strach například z toho,když plavu v jezeře a najednou zajde slunce a voda se promění v hrůzostrašnou čerň.Já nedosáhnu na dno a popadne mě strašná panika a já jsem v tu ránu na břehu.To stejné s rybníky,bazény a o moři ani nemluvím.
Ale tahle představa mě tak uklidňuje.Jen já a velryby.A jejich překrásný zpěv...

Hluboko.Tak hluboko,kde se paprsky slunečního světla dávno utopily,panuje ten nejstísněnější klid na Zemi.
Vznáším se tu v jasné bublině,tiše pozorující to nádherné ticho a prázdno.Ale přece jen tu nejsem sama.Jako obří strážci oceánu tu proplouvají obrové,tak majestátní.Zpívají.
Z toho představení se mi tají dech.Nechci se ani pohnout,co když by zmizeli?Plují si v klidu,ladnými pohyby.Připomínají mi podmořské vzducholodě.
Vznáším se v bublině víš.Temná modř se mění v jasnější odstíny.Velryby plují se mnou.Rozpoznávám jejich barvy a detaily.Chtějí se nadechnout.Stejně jako já.
Sluneční paprsky blýskají skrze hladinu a kreslí na jejich hladkých tělech hravé tvary.Už jsme skoro tam.
První velryba proráží hladinu a nadechuje se čerstvého vzduchu.Za ní se přidávají další.
Jen já jsem stále ve své lesklé bublině a přihlížím té nádheře tiše a ohromeně.Dopluji až na povrch oceánu,ale nad hladinu se nedostanu.
 
 

pondělí 2. dubna 2018

Hygge atmosféra

Teplý pletený svetr,vlněné ponožky,mihotavé plamínky svíček,hřejivá deka,kniha a hrnek voňavého čaje.A venku pořádný liják,nebo sněhová kalamita.
Kdo by neslyšel o Hygge a skandinávském stylu života?
Osobně tento styl zbožňuju.V pokoji mám několik svícnů a aroma lampu.Nedokážu si představit večer bez svíček a čtení.
Včera jsem zrovna dočetla knihu Hygge-prostě šťastný způsob života,od Meika WikingaUž ten její obal navozuje pohodovou atmosféru a je jasné že ji není ono číst při spěchu.
Je plná informací o Hygge způsobu života a nápadů,jak si zpříjemnit domov a jak si navodit Hygge atmosféru.
Po jejím přečtení mám obrovskou chuť jet na poznávací zájezd do Kodaně.Opravdu mě Dánsko a její obyvatelé hodně zajímají :)
Hygge se dá přeložit asi jako pohoda.Může to být s přáteli,nebo jen tak o samotě.Venku i ve vnitř.V zimě i v létě.
Ale nejznámější je představa,kterou jsem popsala na začátku článku.
Dánsko je známé svým ne příliš přívětivým počasím.Proto je Hygge doslova národní tradicí.Je zde největší spotřeba svíček oproti zbytku Evropy.O Hygge se tu neustále mluví a největším Hygge svátkem jsou tu samozřejmě Vánoce :)
Ale takový táborák u lesa,s dekami,jídlem a grogem,noční obloha posetá hvězdami a parta přátel debatující o všem možném.To je taky pořádné Hygge.
Myslím že naší zemi by tento zvyk pomohl k větší sounáležitosti a hlavně pohodě.Proč si neustále stěžovat,nadávat,hádat se a rvát?Ničeho tím nedocílíme a akorát jsme jen načučení,nevrlí,věčně si stěžující protivové.Neumíme táhnout za jeden provaz.Proč?Protože v sobě nemáme pohodu a klid.Práce stojí za prd,výplata no coment,všude se jen mluví o politice a problémech ve světě,všechno je drahé,...To známe všichni.
Ale co takový večer s rodinou,nebo přáteli,u filmů?Nebo u společně uvařené večeře?Nebo jen u kávy,čaje,vína a povídat si?Vzpomínat,vyprávět si historky?Není to pohodová představa?
A pak je tu ta chvíle o samotě s knížkou,zachumlaní v dece a zobání třeba čokolády.
No,jdu si číst :)



neděle 1. dubna 2018

Slovensko-Choceňské vrchy

Moje,zatím,poslední cesta za hranice byla na Slovensko.Nikdy jsem totiž nenavštívila žádného z naších sousedů.Pokud tedy nepočítám průjezd Německem a Rakouskem.

Zalíbila se mi největší vodní nádrž Slovenska a tak moje cesta o prázdninách,minulého roku,směřovala právě tam.
Navštívila jsem překrásný Liptovský Mikuláš a poznala pár míst okolo.
Nejednalo se o dlouhou návštěvu.Ale i tak to stálo za to.
Jestli se někdy ještě vypravím do Tater,tak tentokrát do těch Vysokých.
Můj nejvtipnější zážitek byl,když jsem zjistila,že rozumím lépe jídelnímu lístku v angličtině než ve slovenštině :D
 
 

Cesta za svými sny

V hlavě mi víří nespočet otázek.Otázek týkajících se naplnění mých snů a přání.Nevím totiž,co doopravdy chci.Čeho bych si přála v budoucnu dosáhnout.

Co v životě chci vlastně dokázat?
Proč je to tak těžké si to uvědomit?
Chci něco velkého?Co ovlivní svět?
Nebo něco menšího?Co mi bude dělat radost?Nebo i okolí?

Cítím že víc a víc tíhnu k hudbě.Ale stále ke mě proudí inspirace a obrazové představy.
Bude to tedy směr hudebně-výtvarný?A dokáži tomu zasvětit život?

Jak mám ale životu udat ten správný směr?Který krok mám udělat jako první,abych se vydala vstříc té pravé cestě?

Knihy.Ano jedině studium té správné literatury mě dovede na správné myšlenky a ke správným volbám.

A pak je tu přání si.Mocná síla,která mi pomáhá ke štěstí a radosti.Má jistota,která mě nikdy neopustí.Musím ji ale více trénovat.

Chci hrát na elektrickou kytaru.
Chci tvořit obrazy a ilustrace.
Chci být šťastná a silná.

Ne.

JSEM šťastná a silná.Jsem připravená přijímat znamení,která mě dovedou k cíli.
K vlastní hudbě a tvorbě.

Tak nějak pracuji na svém myšlení a cítění.Už vím jaké knihy zvolit a jak se dostat na tu správnou vlnu,abych udělala další zásadní krok ve svém životě.

Žít tak,abych se cítila živá.Hudba a malování.To je můj život.