pondělí 24. září 2018

Velryba

Se ségrou se někdy popichujeme, kdo z nás umí líp kreslit. A tak to většinou skončí tak, že vymyslíme téma a na to se předvedem :)
Tento víkend to byla velryba.
A já samozřejmě vyhrála! ;D

Nedávno jsem si ve městě koupila nádherný skicák ve čtvercovém formátu, vázaný, a dokonce i s předsádkami. A k tomu art fixy. No nebylo to levné. Ale ono z papírnictví nejde odejít z prázdnou...

Malovala jsem pomocí již zmíněných fixů a pastelů.

Jo a o víkendu kreslíme jelena :D


sobota 22. září 2018

Knihy, které mi pomohly růst

Téma osobního růstu, seberozvoje apod. pro mě bylo dlouho španělskou vesnicí.

První kniha která se mi dostala do rukou byla od skvělého autora Pierra Franckha, Jak si správně přát. Po přečtení jsem si byla naprosto jistá, že potřebuji další informace a že tato cesta mi pomůže posunout se a vypořádat se se svými trablemi. A hlavně si konečně začnu plnit svá přání a sny.
Už jen že se mi do života začali dostávat ti správní lidé pro mě byl obrovský impuls. A když jsem si začala sama brázdit cestu k uzdravení a změně, pocítila jsem neskutečnou úlevu. Ono to jde!
Postupem času jsem od tohoto autora přečetla ještě 77 pravidel pro úspěšná přání, tuto knihu mohu také doporučit. Afirmace mají velkou moc a z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit.

Největším pokladem, který se mi dostal do rukou je Miluj svůj život od Louise L. Hay. Nedám na ni dopustit. Klidně bych ji zařadila do povinné četby pro všechny! Autorka mi ukázala jak mít ráda své tělo, jak si zamilovat celý svůj život. A o tom to je! Své pocity z této knihy popisuji v tomto článku.

Kniha Tvůj zen a můj zen od autorky Diane Musho Hamilton mi pomohla nadnést se nad lidmi a jejich chováním. Ukázala mi jak zvládat vypjaté situace s klidem a nenechat se vykolejit. Jen mě mrzí, že mi kniha nebyla vrácena. Ráda bych si v ní občas zalistovala a připomněla si pár úryvků.

středa 19. září 2018

Odpočívat, vypnout myšlenky, uvolnit se

Blíží se podzimní období a sním se neodmyslitelně spojují svíčky, pletené oblečení, deka a něco horkého do hrnku a sladkého na talíř :) Zkrátka chvíle pro odpočinek!

Není to dlouho co jsem si uvědomila jak je důležité odpočívat.
Mozek je nejvytíženější orgán a proto také potřebuje patřičný oddych. Dostatečný spánek je naprostá samozřejmost. I tehdy ale mozek úplně nevypíná. Proto bychom mu měli dopřát pár chvil odpočinku i přes den.

Jak se hodit do úsporného režimu a dopřát si klid?
Nejlepší je najít si nerušené místo někde venku, nebo i uvnitř pokud to jinak nejde. Pohodlně si sednout, tak aby nás nikde nic netlačilo, soustředit se na dech. Nadechujeme se nosem, tím podporujeme správné okysličování mozku.

Ráda si k odpočinku uvařím čaj, zapálím vonnou svíčku a pustím film. Je mi v celku jedno jaký, hlavně když se mi pohodlně sedí/leží. A k tomu něco dobrého na zub ♥

Jinak preferuji pobyt venku. Šum stromů, šelest trávy, zpěv ptáků. Nad to není. Ale ne všechny dny se dá trávit "na vzduchu", takže je dobré mít plán i na doma ;)

A stačí i klidně jen půl hodinka oddechu. Jděte do parku, do zahrady, nebo prostě někam kam se můžete v klidu posadit, uvolnit se a natáhnout nohy. Jen se dívejte kolem sebe a vnímejte dění jako třeba filmovou kulisu. Klidně a pravidelně dýchejte a vychutnávejte si okolí.

Zapalte si svíčku do aroma lampy, kápněte do misky oblíbený olejíček, sedněte si třeba k oknu a jen se dívejte a pravidelně dýchejte. Myšlenky nechte plout někam. Tohle je jen vaše chvíle klidu.

Ráda si dopřávám hudební oddychovky. Na YouTube jsou hromady různých odpočinkových mixů skladeb. Osobně zbožňuji ChilloutDeer ♥ Podle mě má jedny z nejlepších soundtracků. Momentálně u mě frčí Afterlife *o*

Také musím doporučit styl hygge. Vyšlo několik knih, které popisují tento dánský životní styl a jsou skvělým návodem jak si vychutnávat chvíle s přáteli, nebo sami a relaxovat u toho. Hlavní roli v hygge životním stylu hrají svíčky, pohodlné oblečení, měkké příjemné osvětlení, nějaký ten zákusek a příjemné prostředí.

Zkuste si najít každý den aspoň chvilku jen pro sebe.



pondělí 17. září 2018

Jak se můj vnitřní démon proměnil v bílou můru

Na špatné zážitky a životní eskapády by se nemělo vzpomínat a už vůbec je znovu prožívat. Pro člověka to nemá žádný přínos kromě ponaučení a posunu dál, do nové životní etapy. Jakéhosi před a po.
Jenže pitvat se a znovu otvírat rány je jakýsi zlozvyk pro spoustu z nás. Dá se o tom dlouze mluvit, můžeme se litovat a je to nevyčerpatelné téma.

Ale já chci psát o své zkušenosti. O tom, jak jsem svého démona v duši zkrotila a dala mu nový vzhled. A na svou nejhorší vzpomínku si teď pamatuji jako na radostnou a osvobozující.
Začalo to tím, když jsem jednoho víkendového dne narazila na web Karolíny Dobrovské. Nabízí zdarma online kurz sebelásky a mě to tehdy náramně bodlo. Jeden den mi přišel mail s dalším dílem kurzu, kde byla navíc i meditace s doprovodem. Měla jsem za úkol utěšit své vnitřní dítě. Místo toho jsem se ale ponořila do vzpomínky před několika lety, kdy mě dostihla psychická porucha v plné síle.

Ten strach, zmatek a šílený pocit že mám srdce rozpálené do běla mě tehdy úplně ochromil. Zůstala jsem v předklonu, v hlavě vír myšlenek a instinkt mě nutil utíkat. Byla jsem ale zavřená v jedoucím autobuse do práce. Moje lýtka byla nateklá, to jak je adrenalin a mozek nutil prchat. Srdce bilo o sto šest v záchvatu paniky. Ano. Panická porucha. Tak zněla diagnoza asi o tři dny později.
Od těchto vzpomínek jsem se nedokázala oprostit.
Nemoc mě někdy dostihne, ale už ne v takové intenzitě jako kdysi. Mám ji pod kontrolou ne jenom díky lékům, ale i díky psychoterapii která mi pomohla nejvíce.
Vzpomínky se ale krotily hodně těžko. To neustálé pitvání se v nich a omílání znovu a znovu. Chtěla jsem je vypustit. A právě v tom mi pomohla již zmíněná meditace. Měla jsem v sobě uplakané a vystrašené dítě a nevěděla o tom. Forma mého démona měla podobu jakési černé kouřové skvrny. Nedokázala jsem mu dát jinou podobu. Děsil mě jako spánková paralýza. A při ní také vídám jakési černé stíny. Měla jsem ho přetvořit, utišit to malé děcko a zalít ho pocitem bezpečí a utěšit jej. Vždyť už je to pryč, jsi v pořádku, je to dobré a už vždycky bude. Černá šmouha se smrskla a zajiskřila. Vyloupla se z ní nádherná, sněhobílá, můra a vyletěla vzhůru. Já jsem se to ráno v autobuse z předklonu zvedla a s radostným a dojatým výrazem vzhlédla za ní. To dítě, uvnitř mé duše, si s ní dodnes hraje a je šťastné.

A tak to je a navždy bude.

pátek 14. září 2018

Zero waste starter pack

Toto minimum už spousta z nás zná a splňuje. Přes to jsem se rozhodla pro pár článků o zero waste, abych rozšířila povědomí o kousek dál. Protože pořád denně vídám lidi kupující si každý den pití a jídlo v automatu, používající nové igelitové sáčky a tašky, ... Jak je to zbytečné a devastující planetu víme všichni. Ale ten první krok k dobru je vždycky zásadní a přináší nejlepší pocit :)

Základní výbava
Nákupní taška-látková,síťová
Pytlíky na ovo/zel,pečivo-látkové,síťové
Láhev na pití-skleněná,brosilikátová,plastová
Krabičky na svačinu,oběd-skleněné,kovové,plastové

Moje zkušenosti
Nákupní tašky jsem postupně posbírala v DM drogerii, ZOO, MixIt a Oriflame. Vždycky s sebou jednu mám. I do práce si nosím síťovku na osobní věci, které potřebuji na pracovišti.
Pytlíky na ovo/zel používám jen zřídka, protože si nákupy nechávám dovážet. Ale pokud jedu na menší nákup, vždy je mám s sebou.
Stejně tak láhev na vodu. Používala jsem Retapku, ale silikonové víčko špatně těsní. Bublinková voda nepřipadala vůbec v úvahu. Víčko během chvíle vystřelilo jako špunt ze šampaňského.
Když jsem si pořídila výrobník bublinkové vody, spolu s ním jsem si objednala sadu litrových lahví. Pravidelně je střídám a jsou super.
I krabičky na sváču a oběd jsem vyzkoušela v mnoha provedeních. Nejlépe se mi osvědčila kovová se silikonovým víčkem a pak samozřejmě těsnící, ve kterých si mohu nosit klasický oběd.

Příště bych chtěla sepsat další kroky k udržitelnému životu. Doporučuji sledovat weby o zero waste, nebo FB stránky. Jsou jich spousty :)

pondělí 10. září 2018

Proč být sama

Moje velká životní zkušenost.

Nebojím se mluvit o svých zážitcích z minulosti, ani problémech a pádech. Ráda se o ně podělím a přečtu si názory a zkušenosti druhých. V posledních letech se učím pozorováním a nasloucháním. Navíc mě to i baví. Ráda dělám vrbu naslouchačku. Mám pocit že je to i takový můj úděl. Naslouchat a poradit. Nebo pokývat hlavou, cítit pochopení a porozumění. Komunikace je důležitá a někdy člověku stačí jen se vypovídat a vědět že ten druhý je s ním a rozumí mu. Nestojí o cenné rady, lítostivá slova, nebo bezduché kecy. Stačí mu jen pocit že ho někdo vyslechl. Takové chvíle jsou pro mě posvátné. Také se ráda vymluvím. Nebo vypíšu. Jako dnes.

Kdysi jsem dokázala profňukat i celý den na tím, že mě nikdo nechce a žádnému klukovi se nelíbím. A já bych tak chtěla s někým chodit... (jak já bych se dneska za to nejraději vyliskala!)

Bylo mi nějakých sedmnáct a pořád .nic. Žádný se na mě ani neusmál, ani nemluvil pokud jsem nezačala první. Dneska vím, že jsem si za to mohla z velké části sama. A možná to bylo i dobře. Budovala jsem si přátelství, byla sama sebou a nesnažila se být přitažlivější a dělat věci tak, abych se líbila.
Byly tu ale poznámky a přesvědčení jako, měla bys mít kluka a tak se to dělá a pod. Nevěděla jsem ještě že takové řeči se dají ignorovat. A tak jsem měla neustále brouka v hlavě. A toužila někoho potkat. A fňukala že mě nikdo nechce.

Po pár letech se mé tužby naplnily. Jenže jsem nevěděla, jaké následky si z toho odnesu. Byl stejný jako já. Žádná ho nechtěla, vždycky zůstal stranou a nesnášel se za to. Já měla neskutečnou euforickou radost, že se konečně někdo našel. Růžové brýle mě otupily všechny smysly, které křičely abych utíkala. Měl až příliš protikladů. Žádnou budoucnost. Možná tak někde doma v koutě s pivem a "zábavnými" videi. Po pár měsících všechno vyšumělo. Brýle mi spadly z očí a já měla sto chutí si omlátit hlavu o zeď. Bylo mi trapně, hnusně, nechápala jsem. Přišlo mi to všechno jako neskutečná ostuda.

A pak přišlo jakési prozření. A otázky. Tisíce otázek. Na které jsem překvapivě měla okamžité odpovědi. Ani jednou jsem nezaváhala. Měla jsem jasno. Chci být sama. Ne proto že by mi bylo ublíženo, nebo z hanby. Opravdu. Já po vztahu netoužím. I kdyby měl být, jak se říká, pohádkový.
Chci se věnovat sobě, svým blízkým, koníčkům a především přátelům. protože ti pro mě znamenají víc.
Miluji svobodu. Chvíle které si mohu sama naplánovat. Žádné závazky, kompromisy, řešení vztahu. Nic než můj vlastní život a mé rozhodnutí. Moje volba.

Netoužím ani po dětech. Ale to z úplně jiného důvodu. Nejsem mateřský typ. A můžete mi to vymlouvat jak chcete. Já se znám nejlépe. Děti ve mě probouzí bestii, která by je vymýtila do jednoho. Nemám srovnanou samu sebe. Natož abych vychovávala někoho dalšího.

Kdysi jsem četla na jednom webu článek, který toto všechno trefně popisoval. Člověk by se neměl hrnout do vážného vztahu když není sám vyrovnaný, nemá pravé přátele, není finančně nezávislý, nemá dobrou práci která ho baví, není soběstačný, nemá životní motivaci, sebebelásku, dostatečnou důstojnost, pocit vlastního štěstí, dostatečně o sebe nepečuje, nevěnuje se oblíbeným koníčkům.
Mám tyto body vypsané v deníku a vím, že mi spousta z nich schází. A schází mi i něco mnohem podstatnějšího. Nevím jak to pojmenovat. Pud? Něco takového.

Tehdy to byla touha po poznání a jakýsi zkrat, který mě dovedl k dalšímu sebeobjevu. Nebyla bych šťastná s koulí na noze v podobě partnera. A pak s další koulí na druhé noze v podobě dítěte. Jsem rozverná, přelétavá, potřebuji kolem sebe prostor, spoustu času na přemýšlení. A v kombinaci se závazkem by vznikl chaos. A možná i můj další pád na hubu. Jeden mi stačil. A já se z chyb vždycky poučím. Vstát mi trvalo dlouho. Ale to poučení je nadosmrti.

sobota 8. září 2018

Já, Simon (Becky Albertally)

Kniha, která mě uchvátila a nepustila do poslední stránky. Nikdy dřív jsem nic na podobné téma nečetla. A kniha Já, Simon mě moc mile překvapila. Dokonce mám pár dalších kandidátů v seznamu knih, které si chci v budoucnu přečíst.

Nevzpomínám si proč jsem se rozhodla pro tuto knihu. Asi bylo na čase rozšířit seznam žánrů :)
Rozhodně ale nelituji. Postavy jsou sympatické, autorka se totiž věnuje teenagerům i ve svém profesním životě.

Simon je vypravěč, takže příběh je podán z jeho pohledu. Je to milý a chytrý středoškolák, který bojuje se svou orientací. Nikdo o tom neví. Jen záhadný přítel přes maily, který shodou okolností chodí do stejné školy jako Simon.
Jenže někdo se to přeci jen dozví a zažene chudáka Simona do kouta a nehezké situace. Hlavní hrdina se s tím pere jak jen může. A do toho je tu ten záhadný kluk, kterého chce víc a víc poznat i ve skutečnosti.

Kniha se dá možná zařadit mezi takové ty klasické středoškolské příběhy, které známe z filmů. Jenže TOHLE má něco navíc. Autorka mi otevřela pohled na život homosexuálního teenagera a odhalila mi tak jeho strasti a boj. Jenže neprožíváme si něco takového každý? Ať jde o orientaci, koníčky, životní změny?

Filmové zpracování jsem neviděla a ani asi nechci vidět. Několikrát jsem udělala tu chybu, že jsem si nejdřív pustila film a až pak si přečetla knihu. Z toho důvodu asi nikdy nedočtu Harryho Pottera. A když jsem nejdřív přečetla knihu a až pak si pustila film, bylo to jako ohřát si upečenou pizzu v mikrovlnce. \už to není zkrátka ono. Takže toť k filmu.



čtvrtek 6. září 2018

Podzimově

Před pár lety jsem psávala téměř denně. Asi jsem vedla zajímavější život, že jsem měla pořád o čem psát. Anebo spíš pořádně nudný. Když jsem neměla nic lepšího na práci, než se každý den vylepit k obrazovce a vypisovat se z nákupů, počasí, postřehů, atd.
Teď to mám právě tak. Jsem vyfluslá z práce, z parné procházky, natlačila jsem do sebe pizzu a za chvíli jdu dát psovi večeři, vysprchovat se a zalézt do postele s knížkou.
Jaký typický večer.

Při procházce se na mě každou chvíli nalepila pavoučí nit. Dozrávají šípky a sem tam objevím strom obsypaný malými jablky. Taková mám nejradši.
Těším se na mlhy, bláto, chladno. Těším se až vytáhnu své keramické dýně na čajovky, až budu sbírat barevné listí a ořechy, až uslyším první vraní zakrákání. Vytáhnu svetry, šálu, válenky s beránkem. Začnu péct z dýňového pyré a vařit dýňovou polévku. A horký čaj po ránu při cestě do práce ♥
Tohle je můj čas.

Tak to by byl pokus o deníčkový zápis. Ani jsem se nezapotila.Pořád dokážu jen tak něco sepsat. A bylo to bezva.




pondělí 3. září 2018

RUBRIKY

co dělám, jak se mám

nebo spíš pod knihami

nějaká moje tvorba

za hranicemi a dál

občas je to potřeba vylít na klávesnici

ptotože ta snaha za to stojí



neděle 2. září 2018

Info o autorce a o blogu


Jsem nenapravitelný snílek, který nikdy nepřestane věřit v zářnou budoucnost světa. Čtu knihy, plánuji výpravy do světa, pracuji, poflakuju se po loukách a lesích se svým čtyřnohým parťákem, kafíčkuju s kamarádkami, sním o své hudební budoucnosti jako rock/metalová kytaristka a občas i maluju.

Bloguji od roku 2008 a pořád mě to baví.Začínala jsem s blogy o anime a Japonsku a postupně se propracovala k deníčkování a prezentování své výtvarné a foto tvorby.Píšu i recenze na knihy a sem tam i nějaký recept.
 
Pokud na mě máte jakoukoli smysluplnou otázku,nebo potřebujete s něčím poradit,pište na mail mojeiluze@seznam.cz.A nebo i sem,pod článek.
 
 

Milník

Minulý rok jsem si prošla jakýmsi milníkem ve svém životě. V pořadí to byl milník druhý.
Život se mi obrátil o sto osmdesát stupňů a naštěstí jsem měla dost času urovnat si svoje priority a uklidit si v hlavě.
Vedla jsem život s flegmatickou maskou na obličeji. Uvnitř mě se ale odehrával boj.
Kdo vlastně jsem?
Kam směřuje můj život?
Kdy se stane NĚCO?
Byla jsem jakási ovečka, která jen čekala co bude. Nechala do sebe strkat druhými ovcemi, nechala si spásat trávu přímo pod nosem.
A pak přišel vlk.
Ovečka ho cítila. Možná ho i koutkem oka zahlédla. Rozdmýchával v ní strach a nervozitu. Nevěnovala tomu ale žádnou pozornost. Byla tak snadná kořist.
A vlk zaútočil.
Bylo to jednoho podzimního rána, venku úplná tma. Nikdo kdo by mi pomohl. Byla jsem na vlka úplně sama. Dusil mě, adrenalin mi říkal utíkej! Lýtka jsem měla oteklá neustálím stresem, panikou a potřebou nasadit sprint a přeběhnout až někam kde bude bezpečno. Třeba i na druhý konec světa.
Panická porucha.
Ataka střídala druhou ataku. Nevydržela jsem minutu v klidu. Vlk mi drásal vyděšenou duši a já nevěděla nic.
Co se se mnou děje?!
Od tohoto rána uběhl víc jak rok.
Bylo to ráno kdy mi život říkal že takhle už dál ne.
Když si to neuvědomíš sama, budu muset zasáhnout tak abys už konečně otevřela oči.
Potřebuješ změnu. Tvůj život stojí za starou bačkoru. Sama se sebou nic neuděláš, tak tady máš pořádný kopanec a seber se už!
Nejdřív jsem potřebovala pomocnou berličku v podobě terapií. To mi pomohlo postavit se opět na nohy a stát zpříma.
Začala jsem se věnovat seberozvoji. Našla jsem cestu, která mi pomohla se najít a získat jistotu že za něco stojím. Jsem jaká jsem.
Díky tomu se i v mém životě objevili lidé kteří mi hodně dali a stali se mými dobrými přáteli.
Skončila jsem ve staré práci a našla si novou, která mi mnohem víc vyhovuje a mohu být naprosto sama sebou. Nikdo mě nesoudí, neuráží, neprovokuje. A i kdyby. Už vím že takoví lidé mají většinou nějaký problém a bezbranná ovečka je skvělá kořist na ukojení.
Nejsem ta ovečka.
Už ne.





pondělí 27. srpna 2018

Letní čtení 2018

V knižní výzvě pro tento rok jsem si zadala úkol přečíst třicet knih. Zatím si, myslím, vedu dobře. Rozjet jsem se chtěla především o letních prázdninách, kdy je mnohem víc volna a příležitostí k pořádnému zahrabání se do příběhů a obracení stovek stránek.

V knihovně na mě čekalo skoro dvacet knih, ke kterým se ne a ne dokopat. Ale jako první šly na řadu dlouho rozečtené knihy. A tak jsem o své první dovolené přelouskala Ztracené hvězdy a Sedmé nebe. Ještě před tím jsem stihla přečíst Pod ochranou andělů, což je sice tenká knížečka, ale s hodně silným příběhem. Měla jsem takové nutkání přečíst si něco dalšího o andělském světě! A volba padla na Andělé snadno a rychle. Přesně podle mých představ. Spousta informací v malém formátu.
Pak přišlo na řadu Šest vran. Ty jsem četla především po večerech a často porušovala večerku, abych ráno vstala do práce.
Mise splněna. Rozečtené knihy jsou přečtená a já jsem plná dojmů. Těším se na pokračování a mám volnou ruku ve výběru další knihy.
Volím Dreamologii. Něco lehkého po takové smršti. Přečteno mám v podstatě za chvíli. V porovnání s předchozími knihami.
A tak je na řadě Já, Simon. Knihu jsem si s sebou vzala na víkend na chatu a tam ji také přečetla. Chytlavý příběh, který mě bavil od první stránky až do té poslední.

Takže jsem za dva měsíce přečetla sedm knih. Krásné číslo! Vím, že jsou jedinci, kteří by stihli i jednou tolik. Ale bohužel jsem neměla prázdniny klasicky školní. Času bylo mnohem víc, ale zase ne že bych celé dva měsíce byla s nosem v knihách. Bohužel.
Jsem ale opravdu spokojená. Splnila jsem resty a přečetla i několik dalších skvělých knih.

Zjistila jsem, že nejraději čtu při cestě. Autem, autobusem, vlakem. Takže asi budu cestovat ještě víc :)

pátek 24. srpna 2018

Dreamologie (Lucy Keating)

Snění je něco, co mnozí z nás považují za říši kde je možné naprosto všechno. Vysnít si můžeme cokoli. Opravdu, na co jen pomyslíme.
Své o tom ví především Alice. Co si pamatuje tak po usnutí prožívá dobrodružství se svým klukem Maxem. Objevují svět, honí se po muzeu a hází po sobě kousky Oreo sušenek, jezdí na růžových slonech, surfují po polštářových schodech.
Max je ve všech ohledech dokonalý. V dokonalém světě.
Když se Alice se svým otcem přestěhuje do nového domova a nastoupí do nové školy, čeká ji ale pořádný šok. Tedy spíš Max. Živý, skutečný, opravdový!
Jak je to možné?
A co víc. I jemu se zdává o Alici.
Oba se tak pustí do pátrání. Čeká je spousta nečekaných objevů, zvratů, překážek, ale i zábavy.

Čtení pro mě bylo příjemně oddechové. Příběh je vyprávěný z pohledu hlavní hrdinky a prokládaný zápisky z jejich snů. Ani na chvíli jsem se nenudila a měla chuť číst dál a dál a vědět jak to celé dopadne. A přitom se opravdu jedná o jednodušší čtení.
Knihu jsem přečetla za necelé tři dny a až nebudu mít co číst (i když to v nejbližší době vůbec nehrozí) sáhnu po této knize. To vím už teď naprosto jistě  :)


pondělí 20. srpna 2018

Třináct znamení zvěrokruhu

Vzpomínám si, když jsem jako malá, vedla "smysluplnou" debatu se svou babičkou, na téma jaké jsme kdo znamení. Tehdy jsem ještě nevěděla, ve kterém jsem se narodila. Doufala jsem že budu nějaké zvíře. Babička mi ale řekla že jsem Panna. A ona že je Lev, dědeček Býk,... Hrozně mě to tehdy namíchlo. Chtěla jsem být také zvíře, nejlépe taky Lev, jako babička. Byla jsem neskutečně horlivé a rozverné dítě. Ukecaná, zlomyslná, intrikářská, muselo být po mém, vždycky jsem byla slyšet.  A neskutečný bordelář. No na vyliskání, co si budeme povídat.
Měla jsem tendence se prát, řádit, kamarádila se s klukama, věčně samá modřina. Nesnášela jsem šaty, nehrála si s panenkami, nosila jsem klučičí oblečení a nečesala se. Chtěla jsem být kluk. Kluci jsou přeci silnější a drsnější než holky. A já přeci nejsem žádný slaboch!
Taková jsem byla jako dítě.
Nosím si to v sobě dodnes. Nejsem žádná slečínka, nebojím se tvrdé práce, umím se postavit k věci čelem a nebrečím.
Ano, naučila jsem se pravidelně česat a v létě, nebo na ples, si obleču i šaty. Modřiny, škrábance a drsňáckou povahu mám ale pořád.

Když jsem si před nějakou dobou procházela těžším životním obdobím, nacházela jsem se ve stavu jakéhosi vnitřního rozštěpení. Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem. Byla jsem zlomená na duši a potřebovala se najít.
A tehdy si ke mě našel cestu článek o třináctém znamení zvěrokruhu.
Hadonoš.
Měl by se nacházet mezi Štírem a Střelcem. Tím pádem se ostatní znamení posunou. A někteří tak zjistí, že se zřejmě narodili v jiném znamení.

Prý spousta lidí pociťuje to, že nezapadají ani z části do znamení ve kterém se narodili. Vybavila se mi přitom ta vzpomínka na rozhovor s babičkou. A vlastně na mé dětství a dospívání. Začalo to do sebe zapadat. Já se vlastně taky nikdy nepovažovala za spořádanou,systematickou a kritickou Pannu. Jsem přesný opak. Co na mě sedí z Panny, jsou většinou jen drobnosti, které mě ale naučil život a zkušenosti.
S Hadonošem, jako třináctým znamením Zvěrokruhu, se tedy ocitám ve znamení Lva. A cítím, že to tak opravdu je. Hrdost, otevřenost, sebedůvěra, samostatnost. Ale i arogance a zadáctví. Nacházím se.
Je mi jasné že měsíční znamení jsou ovlivněná i dalšími faktory, jako postavení slunce při narození, a že se kalendářní měsíc dělí ještě na tři dekany, atd. Takže nemůžeme charakteristiku měsíčního znamení brát úplně doslova. Přečetla jsem si toho spousty. A vůbec celkově by se horoskop měl brát jako jen jakési vodítko, nápověda k sobě samotným.
A i se setkávám s lidmi, kteří se o astrologii zajímají. Někdy se vážně divím, jak to někteří berou vážně. Jako by nic než to jejich znamení neexistovalo. Třeba výchova, působení okolí, zkušenosti.
Asi je to o sebedůvěře.

V Hadonoše ale pevně věřím. Svět se mění, lidí je jako prachu a tisíce let starý Zvěrokruh by měl tedy jít z dobou.

A co je vlastně Hadonoš zač?
Znamení Hadonoš je znázorňováno v podobě silného muže, držícího velkého hada. V řecké mytologii byl synem boha Apollóna a jeho jméno bylo Asklépios. Své znalosti získával u kentaura Cheiróna. Byl díky němu tak zdatným lékařem, že dokázal léčit všechny nemoci a také křísit zemřelé. Tím však narušoval chod světa a bohové se proto na něj rozzlobili. Zejména bůh podsvětí a smrti žádal po Diovi, aby ho odstranil. Zeus ho proto usmrtil bleskem. Lékař se po smrti dostal na oblohu i se svým hadem, který mu pomáhal hledat léčivé byliny.

Charakteristika Hadonoše odpovídá jeho ztvárnění – obětavá duše, poetická s velkou intuicí a dychtící po vzdělání. I přesto, že hledá vždy klidné řešení problému a snaží se vyhnout násilí, pokud je třeba, dokáže se postavit autoritám. Je zásadový a svá rozhodnutí nemění, což může často vyvolat konflikt s okolím. Hadonoš je vklíněn mezi Štíra a Střelce, a proto i jeho rysy částečně odpovídají těmto dvěma znamením.

čtvrtek 16. srpna 2018

Sedmé nebe a Pod ochranou andělů (Adriana Michálková)

Jedno odpoledne jsem bloumala po nákupním centru.Čekala jsem na autobus a nechtělo se mi posedávat na lavičce.
Návštěva knihkupectví byla samozřejmostí.Nikdy od tam neodejdu s prázdnou.
Tentokrát mě ale nečekala obyčejná návštěva.Nové uspořádání obchodu se postaralo nejdříve o zmapování místa,prohledávání a pak až k okukování a prolistování knih.

Čas neúprosně běžel a já si uvědomovala že nemám žádného favorita.Zklamaná jsem se pomalu dávala k odchodu,když mé oči zabloudily k ostrůvku YA knih.A pak přímo na konkrétní knihu.
Sedmé nebe.
Po přečtení zadní strany mi bylo jasné,že s prázdnou ani tentokrát neodejdu.A když jsem se po cestě domů začetla do prvních stránek,tak mi bylo jasné že tahle kniha si mě vybrala.

Je to silný příběh se spoustou informací ke vstřebání.Myslím si že není pro každého.Kdo nevěří v nadpřirozeno,zázraky,anděly a vyšší moc,tak se asi jen horko těžko prokouše ke konci.
Já do této kategorie nespadám.Proto pro mně bylo čtení čisté potěšení.Často jsem se pochcechtávala,připitoměle uculovala a dojímala.
Je to silná love story s příměsí akce a humoru.A také kupou informací o andělech a jejich poslání.

Autorka vytvořila něco,co mi hodně dalo.A otevřelo mi dveře k dalšímu posunu v mém seberozvoji.A jsem jí za to nesmírně vděčná ♥

Sedmé nebe by mělo být první dílem z chystané série (konkrétně tetralogie).No je naprosto jasné,že se na další díl těším jako na Vánoce :)

+

Během četby jsem se vrhla ještě do další knížky od této autorky.Jedná se o tenkou,sešitovou,knížku která popisuje autorčin život a cestu ke spojení s anděly.Opět je to silné čtení u kterého až mrazí.Kniha se jmenuje Pod ochranou andělů.Měla jsem ji přečtenou za dvě odpoledne a zůstala jen v němém úžasu.Adriana Michálkova je neskutečně silná žena,která si v životě zkusila něco,co by jen tak někdo nezvládl.Avšak podstoupila tvrdou zkoušku a na konci na ni čekala odměna.Má zdravého a zvídavého syna a k tomu život podle svých představ.Všechno má svůj význam a důvod.


 -
Tento žánr není můj šálek čaje,ale při psaní tohoto článku se mi vybavil tenhle song,který jsem před nějakou dobou slyšela v rádiu.No zjistit kdo to zpívá,byl výkon :D

pátek 10. srpna 2018

Star Wars-Ztracené hvězdy (Claudia Gray)

Příběh který mě chytl za srdce a dlouho na něj budu myslet.Můžu poprosit o pokračování?Prosííím?

Ani nemusíte být zarytými fanoušky ságy Star Wars,aby jste se v příběhu vyznaly.
Děj se vlastně odehrává mezi čtvrtou až šestou epizodou.To jsem ale registrovala jen v pár nastíněních a náznacích.Jinak se vše točí kolem dvou hlavních hrdinů a jejich smutného příběhu.
Jdou za společným cílem,ale nakonec je rozdělí jejich vlastní morálka,smysl pro spravedlnost,úctu a  síla slibu.
Ciena Ree a Thane Kyrell vyrůstají na stejné planetě ale v naprosto odlišných podmínkách.Spojuje je ale vyhlídka zářné budoucnosti ve službách Imperia.Vzájemně se proto podporují,trénují a cvičí.Oba milují létání a nic je nezastaví v jejich snu.
Postupem let se ale pomalu odkrývá pravá tvář Imperia.A i když jeden pomalu procitá,druhý se pevně drží svých zásad a slibu.A tak se Ciena s Thanem rozdělí a už to tak má navždy zůstat.Jenže je pojí příliš silné pouto a city.Několikrát se sejdou,ale jejich cesty dělí hlubší a hlubší propast.Jeden se nevzdává své služby Imperiu i přes pronikající pochyby.A druhý se stává odbojem a vojákem za svobodu a nový řád.
Mají vůbec nějakou naději na společnou budoucnost?

Moc se mi líbilo zasazení celého příběhu do světa Star Wars.Získal tak na originalitě a neobyčejnosti.A taky díky časovému úseku,kdy pozorujeme vývoj postav a zároveň v pozadí i děj několika episod SW,vidíme celé toto universum v trochu jiné perspektivě.
Příběh je psaný z pohledů obou hlavních hrdinů.Tento styl psaní mě vůbec nevadí.Ráda se dívám na různé situace z více pohledů.A knize to tak dodává na dynamičnosti.

Knihu mohu doporučit těm,komu není svět Star Wars úplně cizí.A pro velké fanoušky je toto must have! :)

Ať Vás provází Síla.

neděle 5. srpna 2018

Buďme jejich hlasem

Chtěla bych Vás poprosit o podporu a sdílení nadačního fondu Nejen srdcem a petici za zpřísnění trestů za týrání zvířat.
Jsem si jistá že tuto problematiku nemusím nějak více rozebírat a rozepisovat.Svůj podpis jsem ale odůvodnila asi takto: Zvířata jsou stejně bezbranná jako děti.Proto by se týrání zvířete mělo trestat stejnou měrou,jako týrání dítěte.

Můžete podepisovat buď online zde https://www.petice24.com/petice_za_zpisnni_trest_za_tyrani_zviat

Anebo si petici vytisknout a sbírat podpisy ruční.Ke stáhnutí ji najdete na FB stránce Jsme hlasem zvířat tady https://www.facebook.com/JsmeHlasemZvirat/

Tuto petici podporuje fond Nejen srdcem a síť prodejen SUPER ZOO (na jejich prodejnách najdete podpisové archy).
Nejen srdcem pomáhá útulkům a pomáhá umisťovat psy do nových domovů.Angažuje se i ve spoustě jiných aktivit a sama i několik organizuje.

FB stránka nadačního fondu Nejen srdcem https://www.facebook.com/nejensrdcem/
FB stránka SUPER ZOO https://www.facebook.com/superzoo.cz/?fref=mentions

Děkuji mnohokrát za jakoukoli podporu ♥